Noc na motorce

Byl to dlouhý a únavný den. Otčím dával ruce, tam kam neměl, k tomu měl nechutné požadavky. Cesta sice byla krásná, ale duch Fe Marí byl neprobuzený, smutný a chtěl vylétnout. Tiše doufala, že tahle noční můra pomine, jen co bude stát na vyhřátém písku, cítit u prstů na nohou mořskou pěnu, slyšet račí zpěv a nechat se objímat paprsky slunce. Stačí to vydržet jen hodinu! Uklidňovala se v duchu snažíc se nevnímat cizí ruky na jejím nahém stehně. Jakmile minuli ceduli "Aloha, Welcome to Downtown Kapa´a", začala být nervózní. Jen patnáct kilometrů, to je už nic oproti tomu, co se jí dělo celé věky! Ani cesta k novému peklu ji nezabrání, aby otčímovi nedělala potíže. Vrhne po tom slizkém "gentlemanovi" vražedný úsměv. Prohodí blonďaté vlasy, odsune od něj své nožky blíž ke dveřím auta a pozoruje zelenou přírodu. Modrá kukadla se teď více podobají moři, když sní o jiné budoucnosti, než jaké ji vystavují.
Pak se to všechno zastavilo. Moře v očích se proměnilo na bouři, jež se rozhodla bojovat proti zlé vůli osudu. Školní budova křičela: "Prachatý přijímáme, chudým nepomáháme." Její mohutnost se leskla v majestátním slunci, pach peněz byl ucítit všude okolo. Každá lavička jasně říkala, že samotná barva na ní stála majlant. Vyšla z auta, zhluboka se nadechla čerstvého mořského vzduchu a nechala své vlasy poletovat. Mohla tam stát minutu, dvě hodiny nebo věčnost. Dokonce se ani nevšimla toho pomocníčka, jež ji vzal kufry do určeného pokoje. Bože, miluje to tady. Vypadá to jako na doma na Fidži, ale zároveň je tak daleko od problémů, které tam jsou. Nechala jsi tam mamku samotnou. Ozval se druhý hlas v její hlavičce. Fe María potřásla hlavou, aby myšlenky utekly. Proč by se trápila, když svítí sluníčko? Slzy a strach si nechá na večer, schová si je do polštáře. Nechala jsi ji tam s ním. Pevně otevřela oči a vydala se na podpatcích dovnitř, vstříc novému životu.

Odjížděl. Díkybohu. Než nastoupil do auta, objal ji a chytl ji za zadek. Se znechucením to stěží vydržela. Poslal jí pusu a ona mu to vrátila vztyčeným nalakovaným prostředníčkem. Otčímův úsměv povadl, zatnul čelist a dal si na nos černé brýle. Sladce se Španělka usmála. Sbohem! Volal její duch s radostí, když viděla, jak stříbrný kabriolet odjíždí. Počasí se ochladilo, drobná blondýnka si oblékla šortky a mikinu s kapucí. Žabky si nechala na pokoji, jen si chtěla užít písek, slunce a čerstvý vzduch. Do školy zbývaly poslední dva dny, a ona chtěla si užít pořádnou párty, než začne škola. Zatímco se stmívalo, ona se vydala koukat na bouřející se vlny. Vítr jí cuchal dokonalé vlasy, ale jí to bylo jedno. Mořská sůl jí ničila rtěnku, ale jí to bylo ukradené. Konečně je volná. Hrdě vystrčila bradu proti přírodnímu živlu, nehodlala se nechat porazit. V tichosti ovšem přemýšlela, co přesně dneska, v dni svobody, bude dělat. Fe María nikdy nebyla ten typ, že by se nechala osudem vést, jen podívejte, kam s ní zašel. Ne, takhle to ona nenechá. Najednou se zjevil blesk z čirého nebe. Jak ve skutečnosti, tak i obrazně řečeno. Zatímco Diův záblesk naštvanosti rozpoltil oblohu, měla blondýnka geniální nápad. Zajde si do baru a třeba někoho milého potká. Ze školy, z města, to je fuk, kohokoliv, a bude mít hezký a nevinný večer, který už tak dlouho nezažila. Třeba budou si povídat o počasí, nebo se budou smát svým vlastním vtipům. Budu snad dokonce koukat na hvězdy? Ptala se v duchu sama sebe dětinsky. Zvláštní je, že když je člověku nejhůř, vždy si vzpomene na dětskou naivitu. Naprosto úžasné je i to, že lidská bytost potřebuje jen základy života. Nikdo nepotřebuje zlatou cihlu, když z ní nevytvoří domov. Tvoje maminka se rozhodně smát ničemu nebude, ta bude dnem i nocí plakat do polštáře. Ale kuš, ty zlo! Tvrdě odmítla svědomí, jež pomalu, ale jistě vyplouvávalo na povrch. Svědomí je taková nemoc, která začne člověka ničit zevnitř. Nenápadně začne užírat duši a až ji celou pohltí, teprve poté vyjede najevo svou odporností, když zamíří do kdysi krásných očí. Stop! Ozvala se svoboda. Dojdi si pro peníze a běž si mě užít! Zvolala rázně její duše. A tak poslechla.

Již půl hodinu seděla u mahagonového baru a zcela určitě nenápadně si v odrazu zrcadla prohlížela toho postaršího mladíka, který měl v ruce francouzskou poezii, ačkoliv o svou židli měl přehozenou drsnou koženou motorkářskou bundu. Už v sobě měla tři vodky, jenž jí byly medicínou za ty trávené roky na Fidži. Náhle uslyší hlas před sebou. "Ještě něco slečno?" Zamrká modrýma očima a teprve teď si všimne toho puberťáka se špatnou angličtinou, jak se na ní nervózně usmívá. Úsměv nejistě oplatí, ale oči jí sjedou na láhev, kterou drží v ruce. "Proč se ptáš, když už mi chceš nalít?" Zeptá se pobaveně, když přikyvuje. Holeček se ušklíbne a chce s ní začít konverzaci, jenomže v tom mu drobná dívčina uteče k tomu motorkáři. Nedělej to. Říká zdravý rozum. Ano, to je dobrý nápad. Běž k němu a zeptej se ho, jestli má taky rád tu báseň o Exotickém parfému. Protiřečil alkohol. Trochu neelegantně vedle toho muže žuchla na židli. Zcela bezvědomě se k němu otočila a spustila. "Ten kluk mě otravuje. Ten u baru. Taky tě otravoval? Potřebovala jsem se ho zbavit. Taky ses ho potřeboval zbavit? To je tak hrozný, svět je plný otravů, kteří si říkají, jak jsou drsní, když říkají slovo ,vole´, ale přitom nejsou dospělí. Podívej se na sebe, ty třeba dospělí jsi. Já to poznám, protože jsem nikdy neviděla chlapa, který by si četl francouzskou poezii. Mimochodem, kdo je tvůj oblíbený básník z té knížky? Já si nemůžu vybrat, každý je jedinečný. Jo, promiň, zapomněla jsem se představit, jmenuji se Fe María Toledano. A ty, cizinče?" Minuta dobrého ticha. To se ti povedlo. Šikula. Ironicky okomentoval zdravý rozum. Nezapomněla jsi mu ještě říct něco? Třeba, že jsi byla znásilněná otčímem a teď si chceš užít ty pravé radovánky, tamhle na špinavém záchodě? Vážným tónem promluvily vodky. Dívka si toho zamklého motorkáře prohlížela, naštěstí ještě neviděla jeho dvojče, tak to je dobré znamení. Měl krásné šťěňátkovské oči. Ty kudrlinky by mu mohla každá ženská závidět. On má vrásky od smíchu? Jeee, to je tak roztomilý! Rozplívala se v duchu. Otočil se k ní a ona uviděla na jeho prstu jakýsi prsten. Ach ne, on je ženatý.
"Ahoj cizinko. Já jsem Jacob William Logan. Stačí Jake. Ehm, no co se týče tvé krátké rozpravy, tak s tebou souhlasím až na pár věcí. Nezapomínej, že mužské pohlaví má opožděný mentální vývoj o pět let, takže, ne, dospělí nejsem a hádám, že ani nikdy nebudu." Laškovně se usmál, až málem Španělka zajela pod stůl. Dolíčky! Volal alkoholem společně s rozumem. Dívka se na něj usmála a najednou se dali do řeči. Bylo to tak pro ni divné, že potkala osobu se kterou si měla co říct. Vodka nekončila, piva bylo taky dost. Celý večer si spolu povídali, aniž by vnímali čas.

"Zavíráme lidi, prosím vás, je půlnoc, běžte domů." Ozval se uražený hlas toho odmítnutého chlapečka. Fe se na něj zamračila, přestože byla opilá, věděla, proč to ten ubohý chudáček dělá. No jo, tady by se někdo měl naučit prohrávat. "Pojď, někam tě vezmu." Hlas doprovodila ruka, jenž spočinula její. Normálně, tenkrát na Fidži, nesnášela, když se jí někdo jen dotkl. Bývala znechucená a sevřená strachem. Tenhle dotyk byl hřejivý a velmi opatrný. "Ale jistě pane, kde je další bar?" Vstala, ale nohy se jí zamotaly jako vánočky. Narazila do hracího automatu a svezla se na zem. Jake k ní okamžitě přiskočil, no spíše, připlazil a podíval se jí do očí, které se mu smály. "Radši ne, ještě tomu chudákovi rozbiješ automat. To už by asi nesnesl. Navíc, mám pro tebe velmi tragickou zprávu. Další bar tady není a já žádnou flašku s sebou nenosím normálně. Neříkám, že by se nehodila, co si budeme, ale mám na to příliš malé kapsy." Dívka se zasmála, ale vzapětí přestala. Jakoby na chvilku vystřízlivěla. Už chápala, proč tohle všechno ten zatraceně krásný kudrnáč dělá. Chce ji dostat do postele! Ano! Ozval se vítězoslavně rozum. Konečně si prozřela, hlupačko. Podkopával selský rozum její sebevědomí. Ano! Užiješ si to! Do konverzace přišel alkohol. Co nejvíc hrdě se zvedla a odcházela s vypjatou hrudí. Ne, nenechám se využít v den své svobody. Podporovala sama sebe. Už je, ale noc. Zazněla krutá pravda v nešťastnou chvíli. Odkráčela z Tiki baru a mířila tam, kde si myslela, že je škola. Zcela jasna uslyší za sebou, jak někdo běží. Ohlédne se přes rameno (přestože jí to dalo hodně práce a málem tam někde něco vrhla) a uviděla toho motorkáře. On měl snad dva metry! Sama se ovšem pustila taky do běhu, a začala křičet přes celou silnici. "Nech mě na pokoji, já přesně vím, co chceš! Jako všichni! Ne, to jako ne!" Rozhodla se, že se nenechá chytit, tudíž zrychlila. Jenomže, když máte metr a půl, jste trpaslík a honí vás obr, zkuste si utéct. Předběhl ji a utíkal pozadu, aby jí mohl vidět do tváře. "Stůj prosím tě, tak jsem to nemyslel, ty jedna šílená! Chtěl jsem tě vzít do knihovny, kde je nonstop otevřeno. Tak už zastav, prosím tě!" Zavrčel nešťastně. Fe María tedy zastavila. Alkohol se vrátil a zeptal se: "Knihovna? Opravdu? Tak jo. Vezmeš si mě rovnou?" Bože, to ještě bude dlouhá noc. Pleskla se do čela inteligence. Jake na ní nevěřícně zíral. Evidentně nepotkal mnoho žen, tudíž nechápe, že ženské nálady jsou méně předvídatelné než aprílové počasí. Beze slov ji chytl za ruku a odváděl zpátky k baru.

"To nemyslíš vážně." Poprvé za večer dívka projevila cosi zvané zodpovědnost. Zasněně koukala na tu krásnou motorku, o níž toužila od svých bouřlivých dnech. Jacob ji vrazil helmu do rukou. "S helmou je to bezpečnější. Neboj, pojedu pomalu." Vyslala k němu vystrašené oči. Ještě nechci umřít! Zdorovitě se zamračila. Muž protočil hnědé oči v sloup a natáhl dlouho vypracovanou paži. "Slibuju, nic se ti nestane." Dobrou minutu nepřestávala pozorovat tu dlaň, která stále visela ve vzduchu a čekala, až ji stiskne. Fe María sice byla tvrdohlavá, ale dneska chtěla žít. Stiskla jeho obrovitánskou ruku a nasadila si helmu. Pan Logan ji pomohl pořádně upevnit a sedl si před ní. "Celou dobu mě budeš držet, je ti to jasné? Kdyby se ti udělalo nevolno, nebo si se bála, tak mě poklepej. Kdybychom čirou náhodou se až moc naklonili, tak radši odskoč. Ať radši umřu já." To nepomohlo, ale pokus dobrý, děkujeme za ujištění. Sedla si, trochu se motala, ale to se zvládne. Chytla ho kolem pasu a málem se roztekla štěstím a blahem. Ten kluk není skutečný, on snad vyšel z dívčího románu! Vzal její ruce a ještě víc je kolem sebe upevnil. "Mám prostě o tebe strach." Vysvětlil zpoza helmy. Ukázala palec a on se zasmál. "Tak jedeme."

Znáte ten pocit, kdy se zaseknete v jednom momentu? Jak tak spolu jeli na motorce tou hvězdnou nocí, nad nimi se lesklo nekonečno světel. Okolo nich se míjely palmy jak na filmovém plátně. A před nimi cesta. Ano, byla strastiplná. Kamínky, kameny, štěrk, kdejaká větev, ale byla to cesta, která rozhodně stála za prozkoumání. Cíl je možná v nedohlednu, ale aspoň nejde po té cestě sama. Víc se přimkne k tomu rebelovi. Možná to je zimou, možná to je něčím jiným. Zničehonic otevře opilá blondýnka své rtíky a začne zpívat úkolébavku, kterou jí zpívala její milovaná maminka.
"Arrorró mi niño,

arrorró mi sol,

arrorró pedazo,

de mi corazón."

Se slovy o kousku srdci a o miminku narozeném, jeli dlouhou cestou spou. Nebyla to stejná cesta, když sem jela s otčímem. Jízda motorkou nocí byla plná očekávání do budoucna. Jen jí bylo líto, že jí nerozumí i druhá polovička. Možná by to byla ta pravá slova vděku.

Opatrně jí pomáhal dolů z motorky. Sice nic nepozvracela, ale hlava se jí motala tak, že by mohla rovnou být káča. Neohlížela se a šla napřed do knihovny, když v tu ji chytl. Co nejpomaleji se otočila (aby ho nenadhodila) a tázavě na něj pohlédla. "Čekej." To bylo vše, co ze sebe dostal. Obvykle Fe María nikoho neposlouchá, ale pro tentokrát tam trpělivě stála a koukala na oblohu, o níž nepřestávala mluvit. "Je krásná, nemyslíš? Já třeba vůbec nemyslím. Někdy pochybuji jestli v té hlavě mám něco jako mozek. Ale asi mám, jinak bych nefungovala. Už jsem na to přišla! Inteligence utekla a představ si, že..." Sama se divila, jak jí to pusa jede, ale nejvíc se divila, že Jake ještě neodjel pryč od ní. Místo toho ji chytl za drobnou ručku a vedl jí do menší knihovničky.

Část, kdy přišli dovnitř a část, kdy se sedli mezi regály si nepamatuje. Je to knihovník, nebo knihovnice? Pozdravili? Kde vůbec sedí? Ano, okno je krásná věc, ale jenom, když si ji pamatujete, nebo když přes něj koukáte. Náhle jí ozářilo slunce a okno se rozbilo na milion kousků. Nad sebou měli cedulku s nápisem: ,Sonety´ a podivuhodný pan Logan držel v rukou Shakespearea a četl jí něco. Měl hrubší, veselý a jasný hlas. Nádherně přednášel, dělal pauzy, tam kam patřily, hlas mu přeskakoval, jako kdyby to sám všechno prožíval. A Fe María na něj zamilovaně hleděla. Alkohol se začal pomalu vytrácet, přestože netušila kolik hodiny ukazují. Nemohla se na něj vynadívat. Nemá na mysli fyzický půvab, nýbrž ten pocit, kdy vidíte někoho koho si budete do konce života vážit. Hřejivý pocit v hrudi ji roznášel teplo do každého zakončení jejího těla. Skoro nemohla dýchat, když se on sám nadechl. A zcela bezmyšlenkovitě a bez jakéhokoliv vedlejšího chtíče se natáhla a políbila ho. Neměla ani ponětí, zda-li ji to vrátí nebo ne, ale její duše prahla po tom. Ve svých vlasech ucítila jeho ruku, jak si ji táhne blíž k sobě, odhodlaný pokračovat v tom, co začala. Mohli tam spolu sedět hodinu, milion let, ale ani samotný čas jim v tom nebránil.

Cestu domů šla pěšky. S Jakem se ehm vášnivě rozloučili před knihovnou a ona šla sama ranním městem Hawaie. Měla chuť skákat, přála si zpívat, toužila po tom každému říct. Radost ji zcela zaskočila, štěstí ji přepadlo v nejméně očekávanou chvíli. Fe María byla po letech zase šťastná. Skoro zapomněla, jaké to je, být vděčný za každý sluneční paprsek, za každý šum stromů. Do svého pokoje dorazila ve čtyři ráno. Bezmocně, a zcela vyčerpaně lehla na postel. Tento večer byl její nejnádhernější. Nikdy na něj nezapomene.

Ruch. Všude byl ruch, lidi, hluk, lidi a lesknoucí věci. To jsou tady všichni tak zazobaný? Rozhlížela se opatrně kolem ve své třídě. Seděla v poslední lavici a s přimhrouženýma očima si každého svého nového spolužáka prohlížela. Pár z nich bylo zvláštní. Asijatka se stříbrnými vlasy? Indiánka? Blondýnka se víc zařezala do své židle a čekala než přijde první hodina literatury. Začalo zvonit a všichni si poslušně sedli. Dívka se narovnala a nemohla se dočkat. Snad to nebude žádný starý hlupák, co jí zkazí její lásku k literatuře. Nadějně vyhlížela profesora, který přicházel s narovnanými zády a koženou brašnou. Věci si dal na stůl a pohlédl na třídu. Její srdíčko přestalo bít. Kudrnaté hnědé vlasy, široký úsměv, dolíčky, šťěnátkovské oči a dvoumetrová vypracovaná postava?
Profesorův pohled na ní uvízl a pouze se ozvalo: "Sakra!"
Jacob William Logan je její profesor literatury.

Fe María Toledano